Povídka - Psal se rok 1026

Napsal Zitazdokonce dne 09.07.2019, 20:04:41
Zvláštní napětí a nervozita je cítit ve vzduchu. Je vidět v očích a pohybech mých druhů. Nyní se rozhodne. “Šik!” Zaburácí silný hlas velitele. Rameno na rameno, štíty zaklesnuty v pevnou hradbu. “Krokem v přééd!” Dáváme se jako jeden muž do pohybu. “Klíín!” Zní jako zahřmění od samotného Peruna. Přeskupujeme se, řadíme do tvaru připomínající kančí rypák. Zrychlujeme. Dech jako by se na okamžik zastavil. Náraz. Energie mužných těl podpořena touhou po vítěztví je obrovská. Prorážíme pevný šik nepřátel. Třeskot zbraní, štítů. Křik a klení...

Ticho. Je po boji. Dnes budeme slavit a obětovat Perunovi. Dnes jsme přežili. Sbíráme raněné. O mrtvé se postaráme příštího dne...

Moc nás nezůstalo, do velké hodovní síně se vejdeme všichni. Dívky a ženy nosí krmi i džbány plné chutného moku. Já mám ale myšlenky někde jinde. Potřebuju na vzduch. Hvězdy dnes svítí zvláštní smutnou září. Srpek měsíce jim nebrání. Jdu k věži. To je to místo, které teď potřebuju. Být chvili sám. Pár žebříků a jsem nahoře. Pohroužen do myšlenek vnímám jen vánek hladící mě po tváři...
Zpět mě vrátí až tiché “Jujda...” které s notnou dávkou překvapení špitne jemný hlas patřící dívce. “Myslela jsem, že tu nikdo nebude.” Pokračuje ten samý hlásek nyní naplněn směsicí zklamání a omluvy. “Taky jsem chtěl být chvíli sám, jen se svými myšlenkami. A toto místo je vskutku příhodné...” Na chvíli se odmlčím. Vidím jak dívčina hlava pokyvuje na znamení souhlasu, a však v zápětí mizí v průlezu dolů. “Počkej přece...” Zavolám za ní tiše.
Netrvá dlouho a z věže se dívají dva páry očí. Dívají se do daleka i blízka. Dívají se do svého nitra, i do nekonečna vesmíru. Dívají se tím zvláštním ne-přítomným pohledem. Ona drobná, útleho pasu. Vlasy barvy medu a oči zelenkavé jako kapradí ozářené jarním sluncem. Dík těm vlasům ji nikdo neřekne jinak než-li Meduňka. Jednoduché lněné šaty se zelenou zástěrou skrývají její mladé a pružné tělo. On vysoký, postavy spíše šlachovité, v ramenou však široký. Vlas i vous upraven. Již od děctví mu říkají Orlík. Oděn je ve žlutou tuniku, hnědé kalhoty a zelený plášť. U pasu má zavěšenu sekeru a nůž. Je ticho. Veškerý hluk z hostiny se scvrknul do téměr neslyšného šumu.
On se už dávno nedívá zamyšlen do kraje. Dívá se na ni. “Boj. Vítěztví či smrt. A o co vlastně jde? Jde o to žít. Žít a milovat. Žít a Milovat...” Po boji je to vždy stejné. Právě po tom divokém tanci se smrtí má muž nejvíce chuť na něhu ženy. Na připomínku života.
Ona již chvíli odolavá tomu zvláštnímu pocitu. Cíti jeho pohled. Ne. Nepodívá se na něho. Ne hned. Né hned... Připadá mu to jako celá věčnost. Stejně jako ten okamžik než se srazí řady štítů. Ona pomalu otáčí hlavu. Jejich oči se setkaly. Ona čeká. Ví na co muž po bitvě myslí. Co potřebuje. On přistoupí k ní. Rozhodně a sebejistě. Ona mírně zaklání hlavu, aby se mu mohla i z této vzdálenosti dívat do očí.
Proč právě tyto dva přivedl osud sem na tuto věž? Oba zvlášť, oba toužící po samotě...
Obejme ji pevně. Ne zrovna něžně. Jednou rukou kolem pasu, druho zajede do záplavy medových vlasů. Ona se nepoddává, ale ani se nebrání. On se utápí v tom krásném kapradí zalitém slunečními paprsky. Jejich horké rty se potkají v prvním polibku. Na to čekala. Přimkne se k němu. Líbá ji vášnivě, lačně... Udělají pár kroků až ona ucítí, že je opřena o zábradli věže. Z jeho náporu se jí až zamotá hlava a podlomí kolena. On ji však drží v pevném sevření. Jeho horké polibky cítí na tvářích, krku. On vnímá její něžné dlaně tisknoucí se k jeho hrudi. To mu však nestačí chce víc. Mnohem víc. Jedním pohybem ze sebe strhne plášť. Dalším vuhrnuje Medunčiny šaty i zástěru k pasu. Její mrštné prsty rozepínají sponu opasku. Ten padá i se sekerou a nožem na pdlahu. Jejich těla se začínají stávat jedním. Hlazení a doteky. Objetí. Svlékání a líbání. Kosnutí, vzdechy. Nehty zaryté v zádech. Oddechování. Popadne ji za boky s posadí na zábradlí aby měl lepší přístup do její chtíčem se lesknoucí jeskyňky lemované stejně medovými chloupky. Cítí její teplo a vlhkost. Tu přenádhernou sladkou měkost a něhu. Je v ní utopen celý. Není nic než teď a tady. Ona se tiskne k jeho mužnému hrudníku. Objímá široká ramena. Chce ho mít v sobě. Touží být vyplněná do posledního kousíčku. Oddat se mu. Není nic a je všechno. Teď už nejsou muž a žena jak tomu bylo před chvílí. Teď jsou jedním. Jednou slastí a prožitkem. Hranice nejsou. Je jen tady a teď. Nezkušený pozorovatel by to mohl mylně označit za pouhé živočisné mrdání. Omyl. Toto je přesně to co ON potřeboval. Přesně to co mu jen ONA mohla dát. To co jen SPOLU mohli prožít...
Hvězdy blednou. Nový den se rodí. Orlík s Meduňkou leží v objetí pod jeho pláštěm. Pomalu usínají...

Komentáře