Povídka - Dobrovolný vězeň – pátá část

Napsal dommuz dne 21.08.2016, 21:06:38
Lenka se pomalu probouzí, cítí celé tělo. Ležela sice na koberci u pánovy postele, ale koberec není příliš měkký, je tenký. A pod ním tvrdá zem. Celou noc se kroutila a převalovala, dokonce jí na chvíli chyběla i její cela dole. Zem tam byla taky tvrdá, ale měla tam alespoň slámu. Navíc tady nahoře je dost velké vedro. Pavel je asi zvyklý, ale Lenka ne. Lenka se pohnula a zachrastily okovy. Až teď si uvědomila, po několika vteřinách, kdy přemítala o včerejšku a o nevalné noci, že ji Pavel zamknul do okovů. Když to dělal, připadalo jí to tak vzrušující, cítila se jako opravdová otrokyně. A těch několik dní, co prožila, jí ten požitek ještě zesílilo. Měla na nohou i rukou těžké okovy. Ruce i nohy byly spojeny krátkým řetězem a mezi sebou trochu delším. Dokud ležela, nebylo to tak nepříjemné, protože to nebylo tolik poznat. Ale věděla ze včerejška, že pokud by se postavila, musela by být hodně nahrbená, aby vůbec stála na dvou.



Cinkání řetězů zřejmě probudilo Pavla. Dělal jako by se nic nedělo, jako by to byl jeho běžný den. Pomalu otvíral oči, pak si je promnul, lehce zívnul a pomalu se v posteli protáhnul. Lenka se cítila trošku odstrčená, nebo přehlédnutá. Ovšem opak byl pravdou, Pavel velmi nenápadně Lenku pozoroval a čekal, co bude. Do té doby bude dělat, že je tam sám, rozhodl se. Začal pomalu vstávat. Sednul si na okraj postele a znovu se protahoval. Bylo k sedmé hodině a sluníčko se už hezky prodíralo oknem dovnitř. Lenka na něj trochu s odstupem koukala a čekala taktéž, co se bude dít, ale Pavel stále nic, jako by se nechumelilo. Pavel si pomalu oblékl trenýrky a šel na WC. Lenka tiše pozorovala jeho nádhernou vysokou a svalnatou postavu. Pavel se vrátil a konečně prolomil ledy, lehce zavtipkoval: "Ale copak, copak, nám se nechce vstávat?" Měl úsměv od ucha k uchu a evidentně se dobře vyspal. Lenka to tiše skousla a čekala dál, co bude. Pavel se posadil do pohodlného křesla nedaleko, otočil se na Lenku a houpaje se v křesle povídá: " Tak holčičko, trochu základy už máš a dneska si vyzkoušíme, jak umíš být otrokyní. Jistě se ptáš, co to obnáší a já ti rád odpovím" řekl s lišáckým úsměvem. " Dneska budeš mít jednoduché pravidla. Když ti dám nějaký pokyn, potvrdíš ho slovy:" Ano, můj pane" a splníš ho. Pokud dokončíš nějaký úkol, řekneš mi: "Hotovo, Pane" a když nebudeš mít žádný jiný, nebo vždy, když nebudeš mít co dělat, tak tě chci najít klečící tady. Bude to tvé nové místo a pozice. Ale abys neřekla, že jsem nelida, smíš střídat klečení na patách. Pokud ti zadám úkol a bude ti něco nejasné, můžeš se zeptat na podrobnosti, nebo co tě bude zajímat, ale jinak budeš zticha!" "Pane, ale co když to nezvládnu, nebo se mi to nebude líbit?" "Cožééé ?" zvednul Pavel hlas. "Máš štěstí, že mám dnes dobrou náladu. Takže, mám ti citovat větu z naší smlouvy, kterou jsi tam dokonce sama chtěla? A udělám absolutně cokoli, co bude pán chtít, pokud to nepoškodí mé zdraví." Lenka si opět uvědomila, že není cesty zpět a že ty mosty za sebou spálila sama. "Dobře, Pane, já se budu snažit" řekla sklesle.



Ale Pavel byl pedant, nedal jí žádnou šanci: "Jak snažit? Snažit se můžeš o známky ve škole! Odteď jsi otrokyně a hotovo. Holčičko, uvědom si, že abych s tebou zacházel jako s člověkem, tak si to musíš zasloužit. Zatím si stále jen nicka, věc, moje hračka!" Lenka souhlasně přikývla: "Ano Pane" "Uvědom si, že já tě netrestám kvůli tomu, že sem nějakej magor, ale kvůli tomu, že ti chybí výchova. A dokud nebudeš vychovaná, nejsi pro mě člověk. Zároveň si ale taky pamatuj, že máš příležitosti mi dokázat, jak se mýlím a že si zasloužíš být člověkem. Ty příležitosti jsou jak maličkosti všedního života, tak i úkoly které ti dávám."



Byla to dlouhá řeč, ale Lenka čím dál více chápala, jak to Pavel myslí. "A ještě jeden úkol a ten máš dlouhodobý: i když si subinka, i když tě trestám, nebo ponižuju, nebo když budeš klečet, tak už nikdy nechci vidět, že se hrbíš! I dobrá subinka, nebo otrokyně je člověk. I když jiný, ovšem na to jaký člověk je, má být hrdý. A to svým hrbením nedokazuješ. Dokaž, že umíš to co jiné ne, že se umíš překonat a přemoci." Lenka začala chápat co je to být subinkou, co je to být otrokyní. To není něco špatného, naopak, je to výsada pro ty co to umí a chtějí. Pavel ji vyrušil z myšlenek: "Rozumělas?" "Ano Pane" "Věř mi, vím, o čem mluvím, nebudeš to mít snadné a taky ti můžu prozradit, že tě čeká ještě několik nelehkých zkoušek." Lenka si dodala odvahy, najednou chtěla ukázat co v ní je: "Ne zkoušek, Pane, ale výzev" opravila Pavla. Pavlovi se líbilo, že zaujala takový postoj, ale přesto ji pokáral: "Co jsem ti řekl o tom mluvení?" Lenka pochopila.

Pavel vytáhnul klíč, který schovával v ruce a odemknul Lence pouta. "Takže, moje otrokyně, já si teď zajdu do sprchy. Vedle najdeš kuchyň a uděláš mi na snídani dvě vejce na měkko, chléb a kávu. Kuchyň není velká, myslím, že se rychle zorientuješ." "Ano Pane." "Výborně, tak šup" Pavel odcházel do sprchy a Lenka do kuchyně. Zorientovala se opravdu rychle a při vaření přemýšlela o tom, co jí Pavel řekl. Došla k tomu, že se trochu změnil. Už ji tolik netrestal a spíše napomínal. A taky se jí snažil vysvětlit, jak to vlastně chodí a jaká má být. Ale nechápala, proč došlo k té změně. Ani si neuvědomila, že ji vlastně tohle malé vaření nedělá problémy. Jí, která, se nechala doma obskakovat a když byly někde venku s holkami, chodily na obědy. Později ale přišla na to, že za to mohla její chůva, která o ni v dětství pečovala, a když si chtěla hrát, chůva jí nedávala hračky, ale dovolila ji doopravdy vařit, dát vodu do rychlovarné konvice a zapnout, ukázala jí, jak se zapne sporák, dá se na něj hrnec s vodou a do hrnce pak na lžičce dá vejce. Lenku to tehdy moc bavilo. Samozřejmě si tolik neuvědomovala, že jí občas chůva pomohla a že ji na každém kroku hlídala, ale ona sama vařila. Lenka se i rozpomněla na to, když ještě byli rodiče doma a když spolu jako celá rodina snídali, jak ji chůva vzbudila a dělaly spolu pro rodiče snídani. Tatínek měl rád kávu a chléb s máslem a marmeládou. Máma zase čaj a chléb se sýrem. Lence se najednou vrátil ten pocit štěstí. Pavel byl stále ještě ve sprše a Lenka už měla pomalu všechno hotovo. Na stole stála černá káva, ve džbánku mléko a v dóze cukr. Taky tu byl talíř a na něm dva krajíce chleba. A vedle stála připravená solnička a papírový ubrousek. Pavel byl stále ve sprše. Lenka konečně vyndala vejce, zchladila je trochu studenou vodou a položila na talířek ke chlebu. Vodu vylila a hrnec umyla.



Ale co teď? "Jak to jen říkal. Už vím klečet" šeptla si tiše pro sebe a spěchala na své místo. Po cestě slyšela, jak proud vody konečně ustal. Pavel za chvíli vyšel. Měl kolem pasu jen ručník a moc hezky voněl. Udivilo ho, že Lenka klečí na svém místě a nakoukl do kuchyně. To ho překvapilo. "No výborně čubičko, a já myslel, že ani nedovedeš zapnout vařič." Udělal několik kroků k Lence a pohladil ji. Pak ji lehce chytil za ouško na obojku, který měla stále na krku, a zavelel: "Pojď" a vyrazil do kuchyně. Odstrčil od stolu židle a Lenku nacpal pod stůl. Sundal ručník, sedl ke snídani a Lence zavelel: "Kuř, ty čubko" Lenka pochopila a dala se do práce. Pavel mezitím v klidu snídal jako by se nic nedělo. Lenka byla trochu ponížená a trochu ji to vzrušovalo. To, že ji Pavel trochu přehlíží, že na ní nepohlíží jako na člověka. Bylo to zvláštní.



Pavel ovšem moc dobře věděl, co dělá a byl stále ve střehu, pozoroval, jak Lenka reaguje a hlídal ji při úkolech, aby se jí nic nestalo. Ale to nesměla vědět, jinak by to pro ni nebylo reálné. Byla by to pro ni jen další hra, rozptýlení rozmazlené holčičky, která si chce jen zašukat. Pavel si ale také všimnul změny, která se s Lenkou udála, a to bylo to hlavní. Už to nebyla rozmazlená holčička, ale žena, která si uvědomila, jak lidem kolem sebe ubližovala. Pavel nechtěl zneužít toho, aby se cítila provinile, ale věděl, že se zas tak rychle nesmí vzdát, jinak by se Lenka vrátila ke starému způsobu života. Pavel z ní nechtěl hadr na podlahu, nechtěl z ní udělat jen věc, ale chtěl, aby sama okusila vlastní medicíny, chtěl jí nastavit zrcadlo, ve kterém by viděla svoji pravou tvář, a chtěl, aby si taky sáhla na nějaké dno a o to více si pak vážila života a přátel co má. Lenka taky nevěděla, že Pavel se s Hankou, její kamarádkou, už nějaký čas kamarádí a že ví, co jí Lenka prováděla. Pavel, ale začal věřit, že nastal čas změn. Ovšem i přesto mu zbývaly ještě dva dny, aby to Lence náležitě osladil. Lenka byla krásná holka, ale on se nikdy nenaučil milovat krásu, preferoval spíše ženskou inteligenci, pokoru a slušnost. A i přesto se mu Lenka líbila, proto to s ní nevzdal hned na začátku a tyhle vlastnosti se snažil v ní opět probudit. Tušil, že tam někde jsou, jen jsou hodně hluboko. Pavel se natolik zamyslel, že už si ani neuvědomil, že má po jídle, dokonce nevnímal ani Lenku, která se pod stolem usilovně snažila. "Ne, nesmím ustoupit" pomyslel si. Konečně se probral a rukou Lenku jemně odstrčil. "Stačí, čubko!" "Ano, Pane" Lenka pomalu vylezla zpod stolu a Pavel vstával. "Tak holčičko, umýt a uklidit nádobí a na místo!" Lenka poslechla, ale pomalu na ní doléhal hlad. Bála se, ale promluvit, Pán to přeci nechtěl. Na druhou stranu byl v dobré náladě. Lenka váhala. Pak si ale vzpomněla, co jí řekl před chvílí. Ne, že by mu nevěřila, ale váhá. Pak se ale rozhodne, nechá to na Pánovi, nebude se ho přeci doprošovat. On si musí vzpomenout, že ji má nakrmit. A když je to další z jeho zkoušek? Ukáže mu, že obstojí. Lenka se zatvrdila. Už není tou rozmazlenou holčičkou a pánovi to dokáže, i kdyby pro ni připravil sebehorší zkoušku.

Lenka už klečí poslušně u postele dobrých deset minut. Pavel odešel někde pryč. Ale už ho slyší na schodech. "Tak čubičko, odpoledne budeme mít vzácnou návštěvu. Přijde několik kamarádů na kafe. Otrokyně se bude hodit" informoval ji suše. Lenka se trochu zděsila. Co to bude zač? Co má čekat? No, stejně teď nic nevyřeší. Ovšem i tak byla Pavlova zpráva jako blesk z čistého nebe. Nikdy ji nenapadlo, že se bude ukazovat nějakým slintajícím blbečkům. Pavel Lence připnul obojek a na něj vodítko. "Tak holčičko, venku je hezky, půjdeme tě vyvenčit." Lenka pochopila a začala vstávat. Pavel nasadil kantorský tón: "No copak to je? Tys někdy viděla chodit pejska po dvou?" Lenka bleskurychle padla na čtyři. Pavel mírně zatáhnul za vodítko a pomalu šli ven. Jeho byt byl na okraji toho malého hradu, a když vyšli, byl už krásný jasný den. Z kopce na kterém hrad stál, byl krásný výhled do kraje. "No pojď!" Pobídl Lenku Pavel a zatáhl za vodítko. Dali se na malou lesní pěšinku. Dokud šli po trávě, bylo to Lence celkem příjemné, ale za chvíli zašli do lesa a tam bylo jehličí a kořeny stromů. Lenka zpomalila a dobře se dívala, kam šlape. Pavel se přizpůsobil, věděl, co ji v lese čeká, ale ona nevěděla co má pro ni připraveno.



"Tak holčičko a teď hezky přede mě a drž se pěšinky." Lenka poslechla a pomalu ťapala. Vodítko bylo dost dlouhé. Pavel se nemohl vynadívat. Ta dívka co ještě před pár dny byla rozmazlený fracek, teď poslušně nahá s obojkem ťapala po lese jako správná čubka a ještě se jí to líbilo. "No měli bychom jí to dostatečně osladit, uvidíme, zda se jí to bude líbit i po tom" pomyslel si Pavel škodolibě. Ale výhled, který měl teď, byl pro něj nádherný. Lenčina prdelka byla krásně vyšpulená, a její kunda byla jako nejkrásnější zákusek. Lenčiny kozičky byly nádherně prověšené, a když prošla vysokou trávou, tak se jí měkce dotýkaly.
Lenka cítila hlad, ale nemyslela na něj, vycházka se jí líbila. Konečně se dostali na okraj lesíka, zřejmě se tam sekalo dříví, bylo na hromadách připraveno na kraji pěšiny. Ale pěšina byla rozrytá od těžkých strojů, a jelikož před nedávnem pršelo, bylo všude bláto. Lenka to chtěla obejít a vyhnout se. "Copak to je? Říkal jsem, že máš jít po pěšině" zaznělo přísně za Lenčinými zády. Lenka pochopila a velmi neochotně a pomalu vyrazila vpřed. Její ruce se rychle zabořili do mazlavé hlíny a za chvíli i kolena a holeně. Nakonec i prsty nohou. Lenka pomalu a neochotně postupovala vpřed. Pavel si prodloužil vodítko a po okraji bláto obešel. "No pojď. Ještě nedávno jsi slibovala, jak všechno vydržíš a sneseš a trochu bláta ti dělá potíže?" Pobídl ji Pavel. Lenka se dostala až doprostřed toho bláta, ještě se tam držela voda. A ona zapadla ještě víc. Její kozy byly rázem od bláta a její kundička se lehounce dotýkala hladiny. Bylo to nechutné, jako by v ní všechno vřelo, měla sto chutí postavit se a říct: "Tak na to ti kašlu, prase dělat nebudu!" Ale neřekla. To co jí Pavel připomenul, byla pravda. Začala se stydět. Ne pro to, že tady byla v blátě na čtyřech jako prasátko, ale proto, že mu slibovala hory doly, věděla, do čeho jde a teď chtěla couvnout?



"No jen pojď, čubičko, dál už to bude lepší!" Vyrušil ji Pavel. Lenka se pomalu vydala vpřed a opravdu, každým krokem cítila, jak stoupá. Za chvíli nebylo po bahně na cestě ani památky, zato Lenka byla od bahna téměř celá. Pomalu šli dál a bahno na ní začalo schnout. Bylo to nepříjemné. Ten zvláštní nepříjemný pocit. Ale to nebyl konec jejího utrpení. Za chvíli se dostali k malé louce. "Tak a teď bychom měli udělat něco pro tvé zdraví" řekl Pavel jako by na okraj. Lenka samozřejmě nechápala. Na okraji louky byla taková vysoká zvláštní tráva, kterou neznala. Možné to byla nějaká květina, měla vysoký stonek, téměř metr a na stonku spoustu lístků. Byl jich celý keř. Pavel pochopil, že ji nezná a stejně to už dříve plánoval. Bezelstně Lenku jako by mimoděk pobídl: "Támhle v těch vysokých rostlinách se můžeš trochu utřít od toho bláta. Hezky se v tom vyválej, ať vidím, že o sebe pečuješ." Lenka netušila, co ji čeká a pomalu s radostí vběhla po čtyřech do vysokých rostlin. Pálení, které v okamžiku ucítila po celém těle, bylo k nesnesení a zakřičela: "Auuuuuuuuu" Pavel se jen škodolibě usmál: "To jsou kopřivy, holčičko, a jsou tuze zdravé."



Lenka sebou začala trhat, ale obojek byl pevný a vodítko taky. Vodítko bylo z pevného řetízku, ale na konci řetízku měl Pavel dlouhý kožený pruh, za který vodítko držel. Vzal tento konec a přetáhnul s ním Lenku po zadku. "No co to je čubičko?" Lenka zaúpěla znovu. Celé tělo ji pálilo a teď i zadek, na kterém se za pár vteřin objevil silný červený šrám. Pavel pevně trhnul vodítkem: "No už stačilo, jdeme domů!" Lenka se snažila co nejopatrněji vylézt kopřiv, ale nešlo to. Konečně byla venku. Celé tělo ji svědilo a pálilo. "No pojď, čubko!" Zavelel znovu Pavel a Lenka neochotně šla. Vyrazili zpátky, ale tentokrát mohla bláto obejít. Za pár desítek minut byli u hradu. Sluníčko už krásně hřálo a bláto čím dál víc usychalo. Lence bylo do pláče.



"Tady se postav a ani se nehni!" Přikázal Pavel. Lenka upustila první slzičku a za chvíli další a další. Bylo jich čím dál víc. Když se Pavel otočil a viděl jak Lenka na čtyřech pláče, ukázal znovu svoji vlídnou tvář. Popošel k ní, klekl si a začal ji hladit: "Ale no tak. Byla jsi moc statečná. Chvíli to ještě vydrž a za chvíli bude líp." To bylo pro Lenku jako balzám. Pavel vstal, vzal hadici a opatrně Lenku umyl. Studená voda nebyla příjemná jen na bláto, které pomalu mizelo, ale i na následky po kopřivách. Ale i tak je ještě dost cítila. "Jejda, tys vlastně nebyla ještě na malé, že?" Lenka přikývla. "Támhle můžeš " ukázal Pavel k okraji hradní zdi. Lenka pomalu po čtyřech vyrazila. " Copak to děláš?" Lenka se zarazila. "Je snad něco špatně?" Pomyslela si. "Postav se, odteď už budeš chodit jen po dvou. Jsi subinka." Dodal Pavel s úsměvem. Lenka byla chvíli zmatená, ale pak pochopila, vzpomněla si na to, co jí říkal dříve o hrdosti a tomu být člověkem. Zaradovala se a slastně přidřepla u zdi. Na chvíli přestala cítit účinky kopřiv a přemohla ji euforie.



"Hotovo?" Vyrušil ji Pavel. Lenka kývla a vydala se k němu, pak ale udělal smutný psí výraz. "Copak, co ti chybí ke štěstí?" Zeptal se Pavel otcovsky. "Pane, já bych potřebovala i na velkou, ale moc se stydím." Špitla tiše Lenka. "Ach tak. No pojď, něco s tebou provedeme" pousmál se Pavel přátelsky a šli zpátky do bytu. "Támhle je záchod, pořádně si ulev a přijď sem" povídá Pavel a ukazuje na jedny dveře. Lenka s potěšením udělala, co chtěl a brzy se vrátila. Pavel si mezi tím přinesl lékařskou brašnu a něco v ní hledal. "Aaaaa tady to máme" vítězoslavně zahlučel. Posadil se na židli a rozkročil nohy. Lenka poslušně klečela, koukala na něj a čekala, co bude. "Subinko, pojď sem" povídá. Lenka poslechla a udělala několik kroků. "Néé, sem, až ke mně." Lenka udělala další krok a stála těsně u Pavla. Najednou cítila jeho kolínskou a deodorant. Byla to příjemná vůně. "Sedni si!" "Ne klekni si, ale sedni si!" Ukázal Pavel na své koleno. Lenka si opatrně a nedůvěřivě sedla. Pavel si ji ještě víc přisunul k sobě a naklonil, takže vlastně trochu ležela na Pavlové hrudi. Pavel ji přejel jemně rukou po prsou a po bříšku a tiše šeptl: "Pálí to?" "Ano pane moc" "Tak drž, za chvíli bude líp." Pavel otevřel tubu s krémem a začal ji pomalu mazat. Dával si hodně záležet. Nejdřív bříško, ale pak kozy, pomalounku kolem bradavek a pak celé, nakonec je ještě pevněji trochu zmáčknul, aby se krém dostal do kůže. Pak pomalu jel níž až k nohám a ke kundičce. Lenka začala být řádně vzrušená a Pavel to věděl. Utřel si dobře ruce od krému a pokračoval. Nejdřív prsty jemně dráždil klitoris, ale pak zajel i dovnitř. Nejdřív jedním prstíkem a chvíli tam s ním pulzoval. Pak přidal druhý a za chvíli i třetí. Třemi prsty rejdil v Lenčině kundičce a druhou rukou dráždil její kozy. Občas zmáčknul bradavku a občas celé prso. Lenka okamžitě zapomněla na bolest a přestala se kontrolovat. Tohle ještě nikdy nezažila. Ale Pavel nepřestával. Pevně si ji přidržoval a přitom si hrál s jejím tělem. Lenka se neudržela a začala nahlas vzdychat. To Pavla podnítilo ještě víc. Za chvíli Lenka vykřikla blahem jako smyslů zbavená a okamžitě srazila nohy k sobě. Pavel pochopil a přestal. Strčil mokré prsty Lence do úst a ona je olizovala, jako by to bylo to nejkrásnější a nejlepší lízátko. "No stačí subinko, zase si moc nezvykej. A klekni." Řekl Pavel zase trochu odměřeně. "Moc si na to nezvykej, dnes jsi to měla za odměnu." Ale Lenka věděla svoje, věděla, že Pavel není tak krutý, naopak. Jen skrývá svoji dobrotu. Ale taky si poprvé uvědomila a uznala, že si to zaslouží. Nedokázala to udržet v sobě: "Pane, směla bych Vám něco říct" ozvala se pokorně. "Nu, povídej" vybídl ji Pavel zvědavě. " Pane, konečně jsem zjistila, jaká jsem byla přezíravá a sobecká. Prosím odpusťte mi. Ráda bych byla Vaší subinkou už navždy. Jste první člověk, u kterého cítím, že mě má opravdu rád."



To Pavlovi vyrazilo dech, tohle opravdu nečekal. Ten rozmazlený fracek, který k němu před pár dny přišel, teď klečí pokorně před ním a dobrovolně se vyznává ze svých chyb. Pavel byl, ale nedůvěřivý a rozvážný: "No podívej, líbí se mi, že jsi konečně dostala rozum, ale tak snadné to mít nebudeš. Jednak tě dnes odpoledne čeká jedna velká zkouška a pak chci, aby ses pokusila napravit všechno zlé, co jsi spáchala. Pak se teprve můžeme bavit o tom, jestli jsi subinka a jestli si tě nechám. Ale jde vidět, že jsi udělala velký pokrok a začínáš být člověkem." Poslední věta Lenku potěšila asi nejvíc. Ale co ji ještě víc potěšilo, bylo malé nevinné, jednoduché gesto, které Pavel udělal. Natáhnul ruku a něžně ji pohladil, jako malou hodnou holčičku.
Pavel sundal Lence vodítko a nasměroval ji do kuchyně. Zbytek dopoledního času strávili vařením. Pavel jí učitelsky vysvětloval, co a jak se dělá, na co v kuchyni co je, atd. Lenka byla učenlivá a líbilo se jí, že se Pavel tak o ni stará a že se může něčemu novému přiučit. Zároveň, ale byla ráda, že může Pavlovi uvařit a zavděčit se mu.

Po obědě přišlo několik Pavlových kamarádů. Byli s Pavlem domluveni předem, věděli, co je čeká a také byli od Pavla zvyklí, byl to zkušený dominant. Pavel je provedl po hradu, přitom měl sebou na vodítku Lenku. Lenka se strašně styděla, ale Pavlovi kamarádi, jako by si jí nevšímali. Nepadlo na ni jediné slovíčko, jediný dotaz či poznámka. Jako by s nima ani nebyla. Ale samozřejmě v skrytu duše, obdivovali tu krásku, kterou si Pavel našel. Lenka byla na rozpacích, ale poslušně se držela Pavla. Po krátké prohlídce si sedli na terasu a Lenka všechny obsluhovala. Nakonec tak za hodinku všichni odešli. Pavlovi pak přišlou spousta zpráv na mobil a na internetu, že má hezkou a poslušnou kočičku. Ale to on věděl a spíš takové zprávy ignoroval. Zajímalo ho, jaká Lenka je a bude, ne tolik jak vypadá.



Blížila se čtvrtá hodina a někdo opět zvonil. Byly to staří známí. Byli to Hanka a Radek, tentokrát ale v civilu. Oba ovšem věděli, co je čeká. Pavel si s nima sedl do obýváku a Lenka jim udělala kávu. A přinesla na velkém tácu. Pak si poslušně klekla vedle Pavla, který pohodlně seděl ve svém křesle. "Tak subinko, copak jsme si to dopoledne říkali o nápravě? Máš příležitost." Vybídl ji Pavel. Lenka chvíli tápala, ale pak pochopila. Poposunula se až před sedící Hanku a povídá: "Paní, chtěla bych se Vám moc omluvit za to, co jsem Vám za ta léta udělala a jak jsem Vám ublížila. Nevážila jsem si Vašeho kamarádství, prosím odpusťte mi." Hanka tušila, co ji čeká, Pavel ji na to připravil a jen krátce odpověděla: " Tak za prvé, pána můžeš mít jen jednoho a pokud neurčí jinak, nejsem tvá Paní. A za druhé, odpouštím ti nejen proto, že sis uvědomila, jaká jsi byla, ale proto že teď už jsi jiná a já pevně doufám, že taková zůstaneš. Pak do budoucna, můžeme být kamarádky a mimo tyto prostory mi můžeš zase tykat."



Tohle Lenka nečekala. Věděla, kolik špatností Hance udělala. Pavel s Radkem na to jen tiše koukali. "No výborně holky, tak to má být." Přerušil Pavel nastalé ticho. "Takže subinko, tady Radek projevil zájem o to si s tebou pohrát a jelikož nejsem majetnický, tak v tom nevidím problém. Uděláš, cokoli bude chtít, zajdeme do sklepa a já si to pohlídám. Nebudu nijak zasahovat, ale jestli nebudeš poslušná, tak ti to pak spočítám!" Řekl Pavel klidně. Lenka, se ale vyděsila. Copak je nějaká děvka nebo šlapka, nebo dokonce věc že jí půjčuje? Neřekla nic, ale tázavě se na Pavla zadívala. "Nu copak, neříkej mi, že s tím máš problém? Mám ti připomenout, kolikrát jsi mi řekla, že uděláš cokoli? Nebo dokonce naši smlouvu, která je platná ještě zítra?" Lenka pochopila. A opět v sobě našla tu sílu, tu tvrdohlavost a řekla si: "Chce mít ze mě děvku, bude mít děvku, beztak mě ten jeho kamarádíček chce ošoustat. Ale já neuhnu. Něco jsem mu slíbila a to platí."



Radek byl proti Pavlovi velice drobný, ale v jeho očích se zračila zloba a chtíč. Chytil Lenku za vodítko, pevně trhnul a zakřičel: "Pojď, ty kurvo malá, jdeme do sklepa, tam to dobře znáš." Lenku ovládl strach, ale poslechla. Pomalu ťapala za Radkem, který neustále táhl vodítko. Hanka s Pavlem se zvedli a tiše šli za nimi. Pomalu sešli zpátky do sklepení a posadili se vzadu na židle. Radek nelenil. Pavlovo sklepení asi znal a dobře se tu orientoval. Dal Lence na ruce a nohy pouta a připnul si ji čelem ke zdi. Na kříž, který byl do X. Začal ji všude strkat své ruce a osahávat ji a do toho na ni trochu křičel: " Nejsi nic víc, než děvka a kurva, která si nic dobrého nezaslouží! Zopakuj to!" Lenka tiše plačky začala opakovat. Hvííízd, rákoska rozetnula vzduch a přistála na Lenčiném zadku. "Nahlas, ty kurvo!" Lenka s ještě větším pláčem, ale tentokrát nahlas, opakovala. "No jen si pobreč, ty děvko, to na mě neplatí!" Zařval opět Radek. " Jsi jen mrdavá děvka, co nic jiného pořádně neumí a chce ošukat! Zopakuj to!" "Ano. Jsem mrdavá děvka, co nic jiného neumí a chce šukat!" Hvííízd, další bolestivá rána přistála na Lenčiném bělostném zadečku. "Tak jsem to neřekl, ty děvko, zopakuj to správně!" Lenka plačíce pomalu, ale tentokrát správně zopakovala. Radek jí odepl pouta a tentokrát otočil zády ke ke zdi. Lenka zahlédla Pavla a Hanku. Pavel seděl jako by nic a četl noviny. Hanka lačně hltala to představení. Radek mezitím sáhnul po důtkách. "Jsi nicka, kurva a kurvou zůstaneš. A muži tě budou šukat, kdy budou chtít!" Hvíííízd, tentokrát přiletěly důtky a zastavily se až na Lenčiných kozách. "Opakuj!" Zařval Radek. Lenka plakala, byla na konci sil a už nebyla schopná ze sebe nic dostat. Radek rozzlobeně zahodil důtky. Lííísk, přiletěla Lence facka. "Tak co bude, ty děvko budeš poslouchat nebo ne?" Pavel se při té facce zamračil. Líííísk, druhá facka. Lenka jen tiše plakala. Radek už to nevydržel, odepnul téměř bezvládné tělo Lenky a přehnul ji přes lavici. Lenka si všimla, jak si začínal rozepínat kalhoty. "Dooooost !!!" ozval se Pavlův hromový hlas. "Ty facky už byly dost, ale teď jsi to přehnal. Jasně jsme si domluvili žádné šukání a tresty jen přiměřeně!" Radek se lekl, věděl, že Pavel se nebojí jít do konfliktu a změnil tón. "Sorry kámo, nechal jsem se unést" řekl přátelsky. " V BDSM máš zodpovědnost, nemůžeš se nechat unést. Chtěl sis to zkusit a zkusils. Ale teď vypadni!" odpověděl Pavel tvrdě svému kamarádovi. Pak se otočil na Hanku: "Hani jestli chceš, klidně zůstaň, ale nebudeme se ti moct teď věnovat." "Jasný já to chápu, už půjdem, dík za návštěvu." Pousmála se Hanka a chytila za paži Radka a odcházeli. Pavel se něžně přiblížil k Lence. A velmi něžně a opatrně ji vzal do náručí. Pomalu začal stoupat po schodech nahoru a Lenka už jen jako ve snách začal vnímat jeho hlas, který ji šeptal: "Byla jsi moc statečná. Teď jsi opravdová subinka. Moc si vážím toho, co jsi kvůli sobě, i kvůli mně vytrpěla. Nemusíš mít strach, už tě nikdy žádnému muži nedám, se mnou budeš vždy v bezpečí, to si pamatuj. Tohle byla zkouška, kterou jsi prošla na výbornou. Pokud nezměníš názor, už takových zkoušek nebude. Zítra můžeš svobodně odejít, ale byl bych rád, kdybys zůstala mojí subinkou." Lenka z posledních sil, jako v horečkách odpověděla: "Budu Pane, budu navždy Vaší subinkou. Děkuji za všechno." Pak omdlela. V rukou lékaře a svého zkušeného Pána.

KONEC

dommuz.blog.cz

Komentáře