Povídka - Dobrovolný vězeň - druhá část -

Napsal dommuz dne 20.06.2016, 10:04:30
"Tak co princezno, jakpak ses nám vyspala?" Vyrušila Lenku opakovaná otázka. "Pusť mě Pavle, včera jsem to přehnala!" "Ale, ale takže už se nám vrací paměť?" "Půůůsť mě, někdo mě jistě bude hledat! Když mě nepustíš táta ti udělá ze života peklo!" "A jéje, zase ta ohraná písnička. A ještě tu o červené Karkulce prosím." Lenka byla naštvaná. "No, ovšem jsem rád holčičko, že už sis vzpomněla." Tón Pavlova hlasu, byl takový nanesený, až pohrdavý, jako by Lenka pro něj byla jen věcí, jen další prací. Lenka to dobře cítila. Jeho pohled byl přímý, takový tvrdý a trochu vyčítavý. Lenka se, ale do těch očí nedokázala dívat. Byla si moc dobře vědoma, co ještě včera slíbila a dokonce i podepsala. Styděla se, a zároveň cítila, že je ji to i vzrušuje. Tohle nikdy nezažila. Všichni ji vždy poslouchali a ona teď byla nahá před cizím můžem, který nedbal toho, co ona chtěla. Lenka cítila, že vlastně není vězeň, ale majetek tohoto muže. Na celých 7 dní. Na 7 dní za sebou spálila všechny mosty. Tenhle muž tu teď seděl naproti a posměšně, a povýšeně se s ní bavil, jako by jí v podtextu říkal: "Tak děvko, jsi pro mě nula, tady nic neznamenáš. Jsi mojím majetkem a já ti vrátím, všechny ty dny, kdy jsi se nechala všemi obskakovat, kdy všichni museli tancovat, jak ty pískáš. Tvé dny jsou sečteny!" Z těchto myšlenek ji vytrhnul Pavel: "Tak co s tebou uděláme, holčičko?" "Prosím, pusť mě. Včera to byla jen taková sranda. Já to nemyslela vážně." Pavlovi blýsklo v očích: "Tak to ne děvko jedna rozmazlená!" rozkřikl se, až se Lenka lekla. "Ať jsi to myslila, jakkoli, já mám tady papír, který mě opravňuje být tvým majitelem na příštích 7 dní, a toho se nevzdám! A kdyby se ti přeci jen něco nelíbilo, tak večer přijde Radek i a Hanka." "Můžeš si jim postěžovat!" dodal Pavel posměšně, protože moc dobře věděl, jak to dopadne, ale to Lenka netušila. Netušila co všechno svým rozmazleným chováním, způsobuje svému okolí. Vždycky ona byla ta nejkrásnější, nejdokonalejší, nejlepší a nikdo nesměl říct nic jiného.

"Takže holčičko, přestanem se tu vykecávat. Řeknu ti základní pravidla, dobře si je pamatuj, protože je nebudu opakovat! Za 1. Moje metoda je cukr a bič, ovšem zatímco cukr si musíš hodně zasloužit, tak tím bičem nešetřím, takže nezkoušej moji trpělivost. Tyto prostory skýtají mnoho a mnoho možností. Za 2. Jsem tvůj Pán a budeš mi vykat. Když se budu něco ptát, budeš odpovídat celou větou a to mé oslovení tam vždy bude!" "Proč bych to jako dělala?" skočila mu Lenka do řeči. Pavel se rozzuřil: "Proč??!!!" zařval a sáhnul do kapsy pro klíč. V mžiku odemknul Lenčino vězení, chytil ji za její dlouhé husté vlasy a táhnul na druhý konec místnosti. Byl tam na zdi takový zvláštní kříž, ale do X. Lenka se snažila bránit, ale Pavlova zuřivost byla šílená. Když nepřestávala, dostala facku z každé strany. Najednou byla jak omráčená a jen vnímala, co se děje kolem ní. Pavel byl silný, teprve si všimla, že pod jeho tričkem se skrývají výrazné svaly, jejichž obrysy byly patrné i přes tričko. Pavel, přivázal Lenčiny nohy i ruce k tomu kříži a to tak, že byla otočená ke zdi. Najednou viděla jen tmavý studený kámen. Najednou něco zasvištělo vzduchem a Lenkou projela ostrá bolest, která protnula její záda. "Počítej, děvko, dělej!" Další rána. Lenka byla okamžitě vzhůru. Nikdy to neviděla ani neslyšela na vlastní oči, ale poznala, že to masíruje její záda je bič. "Tak co bude, holčičko? Nemám na tebe celý den. Původně jich mělo být dvacet, ale asi to zdvojnásobíme!" Lenka rychle pochopila, vzchopila všechny své síly a starověkou mučírnou se ozval její úpěnlivý hlas: "Dvááááá" "No to už je lepší" dodal Pavel, opět klidným hlasem. Další zasvištění a plesk. Bolest byla neuvěřitelná. "Tříííí" Lenka se začala klepat bolestí. Najednou se v ní, ale něco vzdmulo: "Ne tu radost mu neudělá, nebude chudinkou, co se mu tady sesype." Opět vzepjala své síly a narovnala se, zpevnila se a hrdě čekala další ránu. Plesk. "Čtyřííí" ta bolest byla neskutečná. Najednou to Pavel přerušil ostrou otázkou: "Tak co holčičko, jsi rozmazlená děvka?" Lenka byla v rozpacích, celá tahle situace, byla i vzrušující, ale momentálně byla přehlušena ostrou a pálivou bolestí zad. "Ano Pane, jsem rozmazlená děvka." Vydala ze sebe Lenka, s velkým sebezapřením. Plesk - další rána dopadla na její záda. "Pěeeet" "Budeš pánova čubička?" Lenka v tvářích zčervenala. Naštěstí byla otočená zády k Pavlovi. "Ano Pane, budu Vaše čubička!" Pavel zrychlil. Plesk. "Šééést" Plesk. "Sedůůůům" Plesk. "Osůůům" Plesk. "Devěeeet" Plesk. "Desééét" Lenka se snažila ze všech sil držet: "Ne, tenhle magor mě nezlomí, ať si mě třeba zabije, ale nezlomí mě" říkala si Lenka. Každá další rána byla čím dál bolestivější a Lenku pálily záda jako čert. Lenka vydávala mnoho sil a statečně držela a počítala. Ale Pavel neměl žádné slitování, byl jako stroj. Při sedmnácté ráně, Lenka omdlela. Pověsila se rukama za pouta na kříži a její tělo se celé sesunulo a ona visela jen na rukou. Pavel, ale takový magor nebyl. Lenka se mu líbila, ale věděl, že potřebuje pořádně zkrotit. V okamžiku, kdy se mu sesunul, zahodil bič a velkými pevnými rukama ji zachytil. Najednou to nebyl trýznitel a věznitel, ale princ ve zlaté zbroji. Uvolnil Lence ruce i nohy, vzal ji o náruče a něžně, jako by nesl ten nejvzácnější poklad, ji nesl k blízké posteli. Tam ji položil. To, ale Lenka nevnímala. Pavel byl dobrý lékař, věděl co se děje. Dal Lence na hlavu studený obklad. Podal si lékárničku a pomalu ji vzbudil. Lenka byla unavená a slabá. Jakmile se, ale začala probouzet, Pavel se přepl do své předchozí role: "Ale ale, snad nám tady někdo neomdlel?!" zazněla řečnická otázka. Lenka neměla na nic sílu ani mluvit, byla jen bezvládnou loutkou. Pavel naladil otcovský tón: "Tak holčičko, už víš, co tě čeká, když budeš drzá a nebudeš poslouchat?" Tato otázka už nezněla moc řečnicky. Lenka to pochopila a vypustila pokořeně ze sebe: "Ano" "Ano, co?" "Ano pane" "No vidíš, jak ti to jde. Ty vlastně si jen líná a potřebuješ správně popohnat." "Tak teď si zasloužíš, i trochu toho cukru. Ale ne, že mi zpychneš. Ještě máme spolu hodně práce!" Pavel opatrně otočil Lenku na břicho. Lenka nevěděla, co se bude dít. Najednou, ji jemně přistál na zádech hadr se studenou vodou. Pavel ji velmi jemně a opatrně chladil rány. Když takto pomalu zchladil celé záda, sáhnul do lékárničky a Lence namazal něčím chladivým záda. Byla to hojivá mast. Ale to Lenka nevěděla. Byla ráda, že palčivost zad polevila a bolest už není tak velká. Užívala si té krátké chviličky, kdy byla opečovávaná. "Tak už je ti líp?" "Ano Pane" "Tak si tady přede mě klekni. To je pozice, ve které na mě budeš vždy čekat, pokud neřeknu jinak. Když to nebudeš mít zakázané a já tady nebudu delší čas, můžeš si lehnout. Ale běda ti, jak se někdy postavíš na nohy! Chodit můžeš jenom po čtyřech! A teď dokončíme ty pravidla: za 3. Vždy mě poslechneš na slovo. Nechci slyšet jediné slůvko odmlouvání! 4. Mluvit smíš, pouze když budeš tázána, nikdy jindy! 5. Když budeš mít velkou, nebo malou potřebu, oznámíš mi to větou: Pane, vaše čubička má málo potřebu. 6. Máš zákaz masturbace! Na kundu si ani nesáhneš, jasné?!" "Tak to by byly v kostce na ujasnění ty základní pravidla. Jinak tady jsi na druhém konci světa, kdybys náhodou měla potřebu křičet o pomoc tak můžeš. Tady tě neuslyší ani živáček. Jako pán tě budu zcela a plně ovládat, to znamená, že bude na mě, kdy a jak tě nakrmím, nebo ti povolím jít na záchod. Pokud ti to nepovolím, máš to automaticky zakázané, nepřej si to porušit. Víš co tě čeká a nevíš, čeho všeho jsem ještě schopný, tak si se mnou moc nehraj!" "To Lenku hodně zlomilo. Zde pochopila, že je pro Pavla jen věcí, kterou se nebojí bez mrknutí oka potrestat. Pavel se zvedl a něco podal z blízké skříňky, které byla dosud zavřená. Když to přinesl blíž, poznala, že je to obojek. Pavel jí ho dal na krk se slovy: "Tohle je symbol toho, že jsi moje čubička. Važ si toho. Pavlovi hrály oči a hlavě si říkal, že by Lenku mohl ještě potrápit, ale mlátit se mu ji nechtělo. Najednou se mu na tváři objevil spiklenecký úsměv: "Pojď blíž, otoč se ke mně zády a nohy dej od sebe!" Lenka přešla z klečení na čtyři a udělal několik krůčků. Pak se k Pavlovi otočila tak jak chtěl. Bála se, že jí něco provede se zády. Pavel opět vyskočil a ze skříňky podal masku, kterou dal Lence na oči, takže Lenka nic neviděla. Vnímala, jak se Pavel kolem ní pohybuje. Najednou si uvědomila, že Pavel jí voní, měl asi nějaký deodorant. Za chvíli ucítila na své šíji polibek. Pavlova ruka, začala prohmatávat Lenčiny prsa. Nejdřív střídavě dráždil její bradavky a pak pevně několikrát zmáčknul její kozy. Lenka byla čím dál víc vzrušenější. Pavel byl najednou něžný a jeho ruce a polibky cestovali po celém Lenčiném těle. Lenka byla jako smyslů zbavená. Proti tomu co všechno zažila, byl tohle úplný opak. Najednou Pavel sklouzl rukou níž a začal pomalu dráždit Lenčin klitoris, jeho druhá ruka střídala prsa a bradavky. Lenčino napětí vzrůstalo čím dál víc. Najednou nevnímala, co jí ještě před chvíli dělal. Nevnímala ani to kde je a v jaké je situaci. Tento okamžik odsunul vše, co doposud prožívala. Najednou Pavel strčil svůj prst do její kundy a začal tam řádit. Pavel moc dobře vnímal, jak je Lenka vzrušená. "Jsi nadržená čubka?" ozvalo se. "Ano, pane jsem nadržená čubka!" vzrušeně odpovídala Lenka. "Jsi děvka, co udělá všechno, co budu chtít?" "Ano Pane, jsem jen Vaše, dělejte si se mnou cokoli!" Odpovídala Lenka jako smyslů zbavená. "Jsi rozmazlená děvka, co potřebuje pořádnou výchovu a pravidelně trestat?" "Ano Pane, jsem!" odpovídala Lenka slastně. Lenka byla téměř u vrcholu, jenom vybuchnout. Najednou Pavel přestal. "Tak ty rozmazlená děvko, máš zákaz se udělat! Lenku najednou, jako by polil studenou vodou, tázavě se na Pavla zadívala. Bylo to snad dnes poprvé, co se mu dívala do očí. Najednou v nich viděla tu krutost, viděla, že si s ní pohrává. Přešel jí mráz po zádech. "A tohle si taky nezvykej, dalším zákazem je, že mi nesmíš hledět do očí!" Krutá realita, se Lenky dotkla. "Ale Pane…." "Cože? Ty si dovoluješ se mnou mluvit? Kdo ti to dovolil, děvko?" Rozlítil se Pavel. Běž a klekni si do své klece a čekej!" Lenka neochotně poslechla a po čtyřech se pomalu přesouvala do svého nového příbytku. Pavel udělal několik kroků a opět něco vytáhnul ze skříňky. Pomalu a klidně šel k ní. "Narovnej před sebe ruce!" Lenka nechápala, ale poslechla. Pavel na ně položil rákosku. Lenka vůbec nevěděla co to je, nebo co s tím Pavel zamýšlí. Byla to taková delší dřevěná hůlka. "Půl hodiny ti nesmí spadnout a nesmíš ji držet, nech ji volně položenou. Jestli ti spadne, dostaneš s ní 50 ran na zadek!" Lenka nechápala. Vždyť to co po ní chce je jednoduché, potěšila se, že dostala tak jednoduchý úkol. Pavel si sednul do protějšího rohu místnosti na těžkou dřevěnou židli. Vedle na stole měl nějaké věci a mezi nimi mobil. Sáhnul po něm a něco dělal. Lenka ho jen mlčky pozorovala. Najednou, ale ruce začaly těžknout a kolena bolet od klečení. Říkala si, že už to musí být strašně dlouho, že už to bude daná půlhodina. Najednou slyšela od Pavla posměšně: "No výborně, tak 5 minut máš za sebou." Najednou si Lenka uvědomila jak je to těžké. Měla před sebou útrpných 25 minut a bylo jí jasné, že když dostávala bičem, tak to dost bolelo. Tímhle to asi nebude o moc lepší. Snažila se nemyslet na bolest, která jí začala ovládat celé tělo. A když si myslela, že se Pavel nedívá, tak alespoň trochu pohnout rukama. Ale ruce bolely čím dál víc a ona je pomalu začala lokty dávat k tělu. "Natáhni ty ruce děvko! Nic si nebudeš ulehčovat!" Zařval Pavel. Lenku jako by píchl, pomalu a neochotně ruce zase natáhla. Vypadalo to, že se Pavel věnuje mobilu, ale on ji po očku sledoval. Věděl moc dobře, že Lenka využije jeho nepozornosti a na to čekal. Líbilo se mu drezírovat ji. Pokořit její rozmazlenost. A pak ho napadl ďábelský plán. "Máš ještě deset minut, já si na chvíli odskočím nahoru. Nepřej si mě něco na mě zkoušet!" Vzal telefon a pomalu odcházel. Těžké dveře za ním klapnuly a byly jasně slyšet odcházející kroky. Lenka poslouchala, jak kroky utichají. Soustředila se, aby slyšela i ten nejmenší šustot, aby slyšela, jestli se třeba Pavel po špičkách nevrátil a odněkud ji nešpehuje, ale neslyšela nic. Ruce ji strašně bolely a začaly se jí třást. Najednou překonala svůj strach a rákosku položila. Protáhnula si ruce a protřepala. Hned jí bylo lépe. Najednou ze shora zaslechla kroky. Ale byly pomalé, nikam nespěchaly. Lenka honem vzala rákosku a dala do původní polohy. Kroky se pomalu přibližovaly a za chvíli se otevřely dveře a v nich byl Pavel. Vypadal klidně, téměř jako bez zájmu krátkým pohledem Lenku zkontroloval a opět si sednul na židli a věnoval se telefonu. "Ještě dvě minuty čubičko!" Lenka si oddechla, dvě minuty už vydrží a Pavel evidentně o ničem neví. Pavel za chvíli vstal a mobil dal klidně do kapsy a několika kroky byl u Lenky. Vzal rákosku a s klidem ji opřel o zeď. Lenka uvolnila ruce. "No vidíš, jak jsi, šikovná čubičko, musím tě pochválit. Nečekal jsem, že to tak dobře zvládneš. Ani ruce se ti netřepou." Pavel natáhnul ruku a jemně Lenku hladil po hlavě. "Pověz mi, bylo to těžký úkol?" Lenka ho chtěla vytočit: "Ano Pane, tohle nebylo vůbec těžké." Líííísk, přiletěla Lence z ničeho nic facka. Pavel ji pohotově chytil za vlasy a křičel: "Děvko jedna malá, si ze mě ještě budeš dělat prdel?" Lenka nechápala co se děje. "Nejen, že mi lžeš do očí, ale ještě zkoušíš moji trpělivost!" "Přiznej se, že sis oddechla, to přece není možné, aby tě nebolely ruce, aby se ti netřepali!" Lenka byla potichu. Bála se. Nevěděla, jestli to Pavel ví, nebo jen hádá. "Tak jak to je?!" Křičel Pavel. "Pane já sportuju, mě to nebolelo, ani se mi netřepali ruce." Lenka to ani nedopověděla a přiletěla jí další facka. "Tak to ne holčičko. Pamatuj si, že mi už nikdy nebudeš lhát, ale nebudeš ani nic zatajovat. Trest bude o to větší, když na to přijdu!" Pavel chytil tvrdě Lenku na vlasy a druhou rukou sáhnul pro mobil a strčil jí ho před nos pustil video. Byl na něm Lenčin záznam. "Tak co děvko jedna, pořád jsi trénovaná? No počkej, já tě vytrénuju!" Na nic nečekal a za vlasy ji táhnul ke stolu. "Lehni si na břicho a dělej!" Lenka neochotně udělala, co chtěl. Stůl nebyl jen tak obyčejný, měl na délku alespoň 2 metry a na koncích byly připevněné pevné kožené pouta. Pavel ji pevně připoutal. Lenka byla natažená jak struna a nemohla se pořádně ani hnout. Pavel se trochu uklidnil. "Tak holčičko, nebude jich padesát, ale sto!" Chvíli ticha, rozetlo hvízdnutí rákosky. První rána dopadla a Lenkou projela ostrá bolest. Její zadek byl rázem v ohni. Ale Pavel na nic nečekal po dvaceti ranách se Lenka rozplakala a začala křičet. Každá další rána, byla strašným utrpením. Pavel na chvíli přestal. "Kdo tě má děvko poslouchat. Ani neumíš přijmout oprávněný trest." Lenka neviděla, co dělá, ale za chvíli ji do pusy strčil nějakou kuličku a pásky, které z ní trčely, zapnul pevně za hlavou. Byl to roubík. Přiletěla další rána a Lenka zakřičela ze všech sil. Ale tentokrát byl její výkřik tlumený. Lenka přestala rány počítat, byla úplně vyčerpaná. Pavel konečně přestal a odepnul ji. Uvolnil jí roubík a chytil ji za obojek a táhnul do cely. Lenka si lehla do klubíčka na deku a opatrně si hladila horký zadek, který pálil jak ďas. Chvíli ještě fňukala, ale už neplakala. Už věděla, že ji Pavel sleduje a že mu nesmí lhát. Pavel si sednul na židli a Lenku pozoroval. Nejednou Lenka ze sebe dostala: "Pane, Vaše čubka má malou potřebu." "No podívejme se, jak ti to najednou jde. No ať má!" "Pane moc Vás prosím, potřebuju na malou." Zazněl úpěnlivý hlas, tentokrát, ale se Pavel nerozčílil. Pomalu se zvedl a mířil k Lence. Když byl u cely, zavřel dveře, sáhnul do kapsy, vytáhnul zámek a zamknul je. Lenka na to hleděla nevěděla co bude. "Odpoledne si tě holčičko, přijde prohlednout Hanka, běda ti jak budeš neposlušná!" Zaznělo od odcházejícího Pavla. Lenka nevěděla co si o tom myslet. Chtělo se ji na malou, byla zamklá a Pavel byl pryč. Nevydržela to, přeběhla do rohu své cely a přidřepla a vypustila ze sebe malý pramínek. Bylo to pro ni strašně potupné a ponižující. Pramínek pomalu tekl mezi kameny. Pak si lehla na deku a usnula.



Probudil ji až známý ženský hlas: "Vstávej ty čubko, co si myslíš, že se budeš flákat?" Před mřížema stála Hanka. Lenka se na chvíli potěšila. Hanka jí jistě pomůže. Když se, ale na ni podívala, ustrnula. Lenka měla zapletený cop, a byla v latexu. Měla krátkou černou minisukni a uplý černý vrch. Její bradavky byly krásně vyrýsované a její velká se přelévala z latexového výstřihu. V ruce držela jezdecký bičík. "Tak co bude, děvko? Tady tvůj pán mě požádal, abych si s tebou pohrála!" Hanka kývla směrem k Pavlovi, který v klidu seděl na své židli a pozoroval to divadlo. "Takže čubko, nejdřív tady uklidíš ten bordel, pak si procvičíme, jak umíš dělat pejska a nakonec si dáme s pánem večeři a ty nám budeš dělat služku. A když budeš mít náhodou volnou chvilku, tak mi vylížeš kundu děvko!" Lenka najednou ztratila všechnu naději, najednou začala chápat, k čemu se upsala a hlavně co všechno Hance udělala a jak jí to Hanka vrátí.

Komentáře