Nečti, pokud nejsi o samotě...

Ne opravdu. Já to myslím vážně. Co když zrovna teď jedeš v autobuse, nudíš se v práci, nebo jsi si jen na chvilku odběhla od každodenních záležitostí, jen tak si sem něco přečíst. A víš co, vlastně by jsi následující řádky neměla vůbec číst, pokud nemáš po ruce suché kalhotky. Ty čteš dál? Hm, dobrá sama jsi si o to řekla! Ale nemůžeš říct že jsem tě nevaroval...

A víš co, rovnou si ty kalhotky sundej... Uvolni se a začti se do mých písmenek...

(Pokud tě zajímá čistě jen erotická pasáž, označil jsem její začátek pro tebe takto ":-):-):-):-):-):-):-)". Já vím, povídka je možná až moc dlouhá, erotické pasáže možná moc natahuji, ale nemám rád když se jde rovnou na věc a "šoustá" se od začátku dokonce. Snažím se napětí stupňovat. Psaní jsem si užíval. Tak snad si to užiješ i ty.)

------------------------------------------------

Krásný letní večer. Crvčci na svých housličkách předvádějí nesourodý, přesto úžasný orchestr. Za kopcem pomalu zapadá slunce a na obzoru se rýsují krásné macaté červánky. Jdu svižným krokem po cestičce kolem lesa. V batohu mi o sebe cinká šest lahváču a do zad příjemně chladí špekáčky, které jsem už prozíravě doma nařezal tak, aby je stačilo jen napíchnout a opéct. Dojdu k nenápadnému rozcestí, kde jedna z cest je spíše bývalou trasou, na klidnou procházku mezi stromy. Teď jí stromy svými mladými větvemi pmalu celou snědli, ale i tak se dalo stále projít.

Zastavil jsem se, abych se rozhlédl. Nikdo nikde. Hluboký nádech a ponořím se do listí lesa, jakobych se potápěl pod vodu. Obličej mi zalepilo několik stříbrných pavučin a přísahal bych že jeden ze stromů si prostě chtěl sáhnout kam jen mohl. Prodíral jsem se dál ohebnými větvičkami stromů až jsem se dostal na širší místo, kde byly větve dál od sebe a já mohl dál pokračovat po vyšlapané cestě. Nejdříve jsem ze sebe odmotal všechny pavučiny, které mě oblepily jako cukrová vata špejli a vydal se dál. Po pár desítkách metrů se les rozestupuje do stran a vytváří malou mítinku. Takový malý, zapomenutý kousek travnaté oázy v lese.
A tam už na mě čekala.

Seděla na dece a jen co mě viděla, začala se zvedat, aby mě přivítala. Jmenovala se Tereza. Bývalá spolužačka mého otčíma. Jeden den v hospodě, jsme na sebe narazili. I přes to, že v té době byla o osmnáct let starší než já (já měl v té době devatenáct), tak jsme spolu měli spoustu společných témat a filozofických úvah a jelikož nám byl večer u piva krátký, dohodli jsme se, že se někdy jednou potkáme a pokecáme o dalších tématech, které jsme nestihli ten večer probrat. Místo kde jsme se sešli, vybírala ona.

"No ahoj, tak jsi to přeci jenom našel!" Řekla a s úsměvem mě objala. Kdybych jen věděl, co všechno ten úsměv skrývá...
"Ahoj, jo našel, ale to pavučinové peklo mě docela překvapilo."
"Hehe, proto chodím druhou stranou, tam se dá projít v pohodě."
"Aha,"- řekl jsem tónem, jako že mi o tom mohla říct, ale když jsem viděl její pobavený výraz musel jsem se začít culit taky -"co je? Proč se tak culíš?"
"Tady," - sáhla mi za krk a z batohu odmotala vlajku pavučiny a listí, které se na ní přichytilo. -"ti něco visí."
Rozesmála se a odhodila přírodní tkaninu pryč.
"Ha ha ha, děsně vtipný." Udělal jsem na ní výraz, jak to jen umí devatenáctiletí puberťáci, ale nemohl jsem se přestat také poculovat.

Pomalu jsem si sundal batoh ze zad a položil ho na její deku.
"Půjdeme pro dřevo?" Zeptal jsem se.
"Jo, jasně, za chvili bude tma, tak ať do té doby máme oheň."
Nechali jsme všechny věci uprostřed mýtinky a vyrazili ke kraji, kde se na každém kroku povalovala nějaká větev. Bez menších problémů jsme navázali na předešlá témata mluvili jsme a mluvili, občas se smáli ale pořád jsme vedli docela intelektuální debatu. Během toho jsme stihli nasbírat dost dřeva, já rozdělal oheň a ona vybalila věci z batohu. Z kabelky vytáhla půllitr stáčeného rumu a za nedlouho jsme seděli na dece a opékali buřty. Po celou dobu, jsme se neustále bavili, popíjeli a tak mě ani nepřekvapilo že během chvilky místo zapadajícího sluníčka, nám nad hlavami svítil jasný měsíc. Celou scénárii barvil do černobílého filmu. Jen oheň, jako by do okolí vrhal skvrny hřejivých barev. Špekáčky jsme snědli (i s plnými ústy jde mluvit, jak se ukázalo) zapíjeli je pivem. Pak jsme vedle sebe seděli, dívali se na hvězdy, upíjeli rum a přemýšleli nad životy v jiných galaxiích.

Oheň začínal dohořívat.
"Hele, budme muset zkusit ještě najít nějaký dřevo." Řekl jsem
"A jak chceš v té tmě něco hledat?"
"Ve tmě? Měsíc svítí jako blázen a navíc mám čelovku." Poklepal jsem prstem na zmíněnou věcičku, kterou jsem si už stihl připevnit na hlavu.
"Takže jdem!"
"Jo."
Zvedli jsme se (gravitace za tu dobu co jsme seděli nějak zesílila, nebo co), já rozsvítil čelovku a vydali jsme se na lov větví.

Měsíc sice krásně svítil, ale větve, jakoby se před ním schovávali. A i přes to, že jsem se nám snažil svítit pod nohy, Treza zakopla a spadla.
"Jau!"
"Ježiš, jsi v pohodě?"
"Jo, ale asi jsem si odřela nohu!"
"Pojď zpátky k ohni, v batohu mám malou lékárničku, kouknem se na to."
"To nic nebude. Jau! Jo, musím si sednout, nějak mě bolí i kotník."
Pomalým tempem jsme se vrátili zpátky na deku. Tereza se posadila, rozvázala botu a pomalu jí sundala. Já jsem se zatím vrhl do útrob svého rozbordelařeného batohu, hledat malou lékárničku. Naštěstí jsem ji našel na první hmat.
"Ukaž mi tu nohu, kde jsi se poškrábala..."
"Au, vole! Nesvíť mi do očí!"
"Promiň" sklopil jsem čelovku aby světlou dopadlo co pokud možno nejníže. I přes to že to Terezu asi bolelo, smála se tomu. Pomalu jsem jí vyhrnul nohavici.
"Máš to trochu sedřené ale nic hrozného to není. Jestli chceš můžu ti to zavázat" otočil jsme se k lékárničce
"... Nůžky, rukavice, sterilní čtverce, dětský olej, betadina... A tady to je! Obvazy a náplasti...!"
" Na to se vykašli, nějaká odřenina mě netrápí. Jen ten kotník mě trochu bolí. Říkal jsi dětský olejíček? Na co sebou proboha taháš dětský olejíček?"
"No, abych pravdu řekl tak ani nevím, prostě jsem ho tam kdysi přihodil. Je fajn třeba na opruzeniny."
"Tak nepruď a trošku mi tím namasíruj nohu!"
"Prej nepruď! Se na tebe taky můžu pěkně víš co... Navíc, nevím jestli je to dobrý nápad, abych na to nějak víc sahal, spíš bych ti raději stáhnul obinadlem."
"No dobře, tak budeš tak HODNÝ a namasiruješ mi trochu tu nohu? Vím že mi to pomůže víc než nějaký pitomý obinadlo. Na..." Zašmátrala v kabelce, "tady máš mast, pokud ti je olejíček na mě moc dobrej."
"Oukej, je to tvoje noha... Až ti upadne, tak za mnou nechoď. Ahaaaa vlastně, když ti upadne, tak vlastně nebudeš moct za mnou ani přijít, no jo..."
"Pako!" Začali jsme se oba smát.

Pomalu jsem chytil Tereze poraněnou nohu, přisedl si blíž k ni do tureckého sedu. Její nohu jsem si položil na svá stehna tak, aby měla kotník volný a ve vzduchu. Shodou okolností, měla patu přímo nad mým poklopcemi.
"Opovaž se nějakou s tou nohou cuknout!" Varoval jsem jí. Neopatrný pohyb a kopla by mě přímo do rozkroku.
"Když mě nebudeš lechtat na šlapce, nemáš se čeho bát."