Report z Citadely 11.3.

Sotva jsme vymysleli další událost, kterou bychom chtěli uspořádat v Citadele, a tou je latex párty (i když sami latex vůbec nemáme, takže bubu muset jít ve svém koženém korzetu a sukýnce), tak mě napadlo, že bychom to vlastně mohli lidem říct. To je totiž to, co neustále řeším. Mám nápady a mám obrovskou chuť něco dělat pro lidi, jen mi k tomu chybí někdo, kdo by to všem lidem řekl. V jedné knížce jsem nedávno četla, že takový člověk je "spojovač" a že pokud na něj natrefíte a zaujme ho váš projekt, tak se může stát, že i malý nápad podlehne exponenciálnímu růstu a může z toho být fakt něco velkého, co nikdo nedokázal předpovědět a že tyhle náhody se opravdu dějí a stojí za vznikem několika fakt světových značek. Takže za pár let, až budou do Citadely stát fronty lidí a bude se o nás psát v tisku, tak věřte, že jsem potkala svého spojovače, že pravděpodobně došlo ke spojení … teď bych se měla opravdu zamyslet, jaké spojení mám na mysli. No, možná počkám až ho potkám a spojení a všechny ty možné jemné nuance okolo nechám na té konkrétní situaci. Znáte sílu okamžiku? Tak to bude přesně tak. Já vůbec nebudu vědět, že jsem s ním v jedné místnosti, vůbec se nebudu stydět a vůbec to nebude celé trapné! A už se na něj těším (ty jo, co když to bude žena, to budu úplně vedle… ). Ne, spojovač je určitě mužského pohlaví, mužského rodu a je to muž, který je na holky, aby bylo jasno!!! Vydali jsme se tedy neplánovaně na větší akci do Vily, abychom řekli lidem, že Citadela existuje. Jen tak na skok, protože ráno jsme potřebovali brzy vstávat, alespoň jsem si to myslela. Proč čas v Citadele běží rychleji než čas venku? A proč se vždycky v Citadele cítím krásnější, než doma před odchodem? To je ta energie ve vzduchu, i když je Citadela na začátku akce úplně prázdná, tak je prostě atmosférická, člověk vstoupí dovnitř a fantazie začne pracovat. A když fantazii smícháte se vzpomínkami, tak je to jistota, takový ten pocit v bříšku, jako když jsem byla zamilovaná… a těšila jsem se na další rande. A ta krása s tím naprosto souvisí, nejkrásnější ženy jsou totiž ty zamilované. Určitě si vzpomenete, jak jste nemohli nikoho potkat a jakmile jste se zamilovaly, tak bylo všude kolem spoustu nápadníků… co měli zájem a předtím vůbec nebyli vidět. Protože ten spokojený výraz ve tváři, to se nedá nevidět a je prostě neodolatelně krásný. Tak to je moje sobotní Citadela, ještě jsem se ani nestačila napít svého oblíbeného pití a už jsem cítila ten pocit, že jsem tady správně. Úplně nejraději bych se v tom rozpoložení pomilovala se svým pánem, ale jsme tu pro lidi, jsme tu, abychom se ostatní měli dobře. Povídání si s lidma patří mezi mou oblíbenou část večera, i když někoho vidíte poprvé v životě, tak si můžete říkat věci, jakoby jste se znali léta… můžu přijít mezi skupinku lidí, posadit se mezi přítomné pány a vysvětlit jim, že bédéesem není nic, co by kdokoliv z nich nedělal běžně doma… pokaždé se do toho nádherně zamotám a pak se začnu červenat, nebo stydět. Protože chlapi jsou na povídání fakt dost otevření. Nicméně odpověď na otázku "jak mu říkáš" ? jsem ten večer nedostala… ale místo toho vím, jak se dělá 4ka, nebo 23+1 apod. Někdy čas běží tak rychle, že se s někým domluvíte, že se za chvilku sejdeme v sauně a pak ho tam nemůžete najít… protože cestou potkáte někoho dalšího, z chvilky je půl hodinka, v sauně pak nikdo není, ten kdo tam měl být už je zase někde jinde… a celé to plyne naprosto nenásilně a v pohodě… v sauně pak potkáte někoho úplně jiného a všechny ty setkání jsou takové milé a přátelské, občas můžete i někoho dlouho objímat, nebo si položit hlavu do jeho klínu a povídat si a lehce se dotýkat. To mám strašně ráda, nazvala bych to něco jako povídání s výhodami. Strašně se mi líbí, když mi někdo u povídání jen tak mimochodem dá ruku na prsa a jemnými doteky sem tam zavádí o bradavku. Nebo když mi u povídání masíruje nožičky, prstíky a nebo se dotýká mých stehen. A pak se taky může stát, že někdo přijde a řekne: "pojď ", odtáhne si člověka v půlce rozhovoru do ložnice a čas se ještě více zrychlí. Když se pak třeba znovu vidíte, tváří se obvykle strašně blaženě. By mě zajímalo, co se tak mohlo dít. Nebo by mě to možná zase tak nezajímalo, protože bych to třeba taky chtěla zkoušet a kdo ví, jak bych se pak tvářila já? Jenže pak přišel jedem muž za mnou a povídá, že už na nás v Citadele čekají. Teda, já to druhým moc přeji, ale že někdo touží po mě? Hodila jsem na sebe své oblíbené minišatičky a s pánem v patách jsem se vydala ze sauny zpět do podzemních prostor Citadely. Scenérie, co se mi naskytla byla opravdu hodně explicitní. Jako by hraní si bylo nakažlivé a když si hraje jedna dvojice, druhá se nevydrží jen tak dívat a postupně si hraje víc a víc lidí… takže ve svých šatičkách s ručníkem v ruce jsem si připadala nepatřičně moc slušná a moc civilní. O tom, jak jsem si pověsila ručník bych raději pomlčela, neboť ten výraz ve tváři partnera, té nádherné uvězněné oběti,mě přiměl si ručník normálně odnést a nebýt tak dominantní. Když subinka dává někomu na zadek, je to vždycky na hraně, buď všichni okolo poznají, že to neumí, nebo se rozjede moc a koleduje si o potrestání. Takže jsem ochotně předala důtky svému pánovi a zalezla si dolů, laskat nožičky té krásné oběti. Jenže jsem měla nádherný výhled na kozy, a po chvíli, nebo možná delší chvíli, čas v Citadele totiž běží jinak… jsem sebrala odvahu a šla laskat a něžně okusovat a prostě se rozplynout a sdílet tu blízkost a pocity, které byly všude ve vzduchu a které se velmi brzy proměnily ve vodopád její rozkoše, až jsem z toho měla mokré svoje nožičky a utíkala jsem se nahoru umýt. V Citadele se mi líbí, že když si člověk hraje moc a je potom zpocený, mokrý nebo nějak potřísněný, tak může kdykoliv zajít do sprchy a pokud je mokro i na posteli, tak může požádat o čistý suchý ručník a hrát si v klidu dál, s pocitem že je pečováno o jeho pohodlí 😇 Jedna hra může vystřídat druhou a tak bych další obraz, který bych vám ráda přála vidět… je žena postupně víc a víc svázaná na posteli a k posteli a pečující dvojice mužů a já, pečující o ženu a o muže a muž pečující o mě… a další muž… já vím, je to zmatené, protože mozek bych vypnutý, byla jsem v té síle okamžiku, byla jsem tam pro ní, pro něj a pro sebe, abych se nechala unášet vlnou rozkoší a abych vnímala dech, polibky, kůži, doteky, abych cítila, jak mi on líbá klitoris, a hladí mě po zadečku, abych mohla si vzít penis do pusy a vnímat to oddaní se dotekům jazykem a plynutí a splynutí, které potom přešlo v plnění si přání, jak vylovených, tak nevyslovených. A když jsme se potom obě ženy hlavami těsně u sebe držely za ruce a cítily dvojitou vlnu orgasmů, tak jsem si přála, aby tohle nebyl jen můj pocit, ale aby to absolutní štěstí cítila i ona a oba muži a ideálně všichni v místnosti… a chvíli mi trvalo, než jsem vědomě přijala, že se něco takového vůbec stalo… a hlavně to tím nekončilo, ale pokračovali jsme dál, v dotecích, rozvazování, sdílení a objímání a jemném doznívání toho všeho, v souznění a v pocitu, že teď a tady, je to jediné na čem teď záleží.