Report z Citadely, 7.4.

Proč je lepší slavit velikonoce už v pátek? Protože je otevřená Citadela:)

Všechno to začalo tím, že jsem se na jednom večírku potkala s Markétou z podcastu Šimrání, a ta mi řekla, že jestli chci v dnešní době, aby někdo přišel na akce, tak musím mít instagram.

A protože jsem poslušná holka, a Markéta je určitě velmi chytrá holka, tak jsem dala na její radu, a hned druhý den se do toho pustila.

Sledujte nás, mě nebo sdílejte - Citadela.brno - na instagramu.

Je to tak správně? Teď o nás budou vědět úplně všichni? No, prostě jsem to udělala a třeba časem pochopím, co všichni na těch sociálních sítích mají.

No a jak to souvísí? Když má člověk instagram, tak pochopí velmi záhy, že bez fotek tam nemůže napsat ani ťuk. Ale já nechci mít svůj zadeček na fotkách, pro všechny. Já chci, aby aby se ho lidi dotýkali, a cítili ho na živo. Takže jsem chtěla udělat nějaké ty propagační fotky. Nejbližší akce, byla tedy velikonoční spanková…

A tak jsem začala nakupovat dekorace, a upekla jsem perníčky, a vymyslela jsem pár fotek s rákoskovou a bacátkovou tematikou

Do toho jsme vymýšleli program a ladili hudbu a oblečení a svíčky a strašně jsme se těšili, protože se přihlásilo dost lidí.

Vlastně nejvíc, o té doby co jsme začali pořádat akce.

Ještě cestou v autě, jsem byla taková nesvá, jestli máme vše, jestli jsem nezapomněla na něco zásadního… ale když jsem přišla do Citadely, tak jsem se zase ucítila tu známou atmosféru, ten pocit, že tady jsem “doma” a všechno to ze mě spadlo. Strašně by se mi líbilo, kdyby se tento pocit stal nakažlivým, a každý kdo přijde, tak se cítil přesně tak v pohodě, a uvolněně. Přeci o nic nejde, jsem tu, abychom si plnili naše sny a přání.

Omlouvám se všem, že si nejsem schopná zapamatovat vaše jména, přezdívky, snad vás budu vídat častěji, abych měla šanci to napravit. Nebo domluvíme nějakou akci, kde se tato neznalost bude odměňovat, a učení se tím zrychlí. Třeba místo počítání, budeme jmenovat jména v kruhu a když se spleteme, tak začneme od začátku. Jen ještě musím vyřešit, jak do téhle hry zapojím ty z vás, co nemáte rádi odměny.

Ti z vás, co jste na akci nebyli, a také vy, co jste přišli pozdě (když akce začíná v 8, tak nějak mám představu, že přijdete v 8, nebo třeba dáte vědět, že přijdete později), tak jen chci podotknout, že jsem ochotná čekat ještě do půl, pak začínám být smutná, že se nemohu věnovat vítání nově příchozích a zároveň být dole v Citadele a povídat si s vámi…

Úderem 9té hodiny se ztlumilo osvětlení, hořící svíčky změnily velikonoční atmosféru na temnou síň, a my jsme se ocitli v době, kdy tělesné tresty nebyly nic neznámého, smilnění a prostituce byly hříchy největší a hlas lidu a ponížení na veřejnosti byly na denním pořádku.

Žalobce, který odhalil její nepatřičné chování, předstoupil před lid a začal nahlas vznášet svá obvinění.

Vytáhl ji z její oblíbené krčmy, kde se zase schovávala, aby mohla v pozdních nočních hodinách svádět nevinné muže. Lehce se bránila, ale využil momentu překvapení a dřív, než stačila pochopit, do jaké situace se dostala, měla svázané ruce a byla předvedena před soudce.

Obvinil ji, že ji před několika dny spatřil v Citadele, jak zde obcovala s mnoha muži, jak se jim podbízela, sváděla je, s nohama od sebe jim nabízela své tělo. Dokonce byla sledována u uspokojování mužů ústy, které trvalo více než hodinu.

Zhýralá ženština se nebránila, dokonce během výkladu obvinění zkoušela svými triky svést přítomného žalobce, a před soudcem hrdě přiznala, že všechny tyto zločiny spáchala. Neprojevila špetku lítosti.

Žalobce je přivázal za ruce k pevnému kruhu nad hlavou, aby byla vystavena k posměchu lidu a roztrhl jí ramínko od jejího sporého oděvu.

Soudkyně, vybrána z lidu jako zástupce spravedlnosti, krásná, spořádaná mladá dáma, vyslechla si odvinění a byla velmi pohoršena. Nebylo pro ni vůbec těžké vyřknout rozsudek.

Špinavá ženština dostane ihned a veřejně 40 ran na holou.

Žalobce ji před zraky všech přítomných roztrhal zbytky šatů a odebral kalhotky.

Ta coura zjistila, v jaké se nachází situaci, a zkusila, ještě škemrat o snížení trestu, na deset ran. Prý bude příště kouřit jen půl hodiny.

Za tu drzost, a za to, že vůbec nelituje svých činů, ji soudkyně, za podpory hlasu lidu, těch deset ran přidala navrch, k těm původním čtyřiceti.

Nebylo těžké, vybrat i vykonavatele, kata, v lidu bylo mnoho statných mladíků, kteří měli pevnou ruku.

Kat v masce, aby nemohla se mu ženština v budoucnu mstou vyhrožovati, předstoupil před publikum, které již bylo veliké, a dostal nástroj, kterým trest vykoná.

Všichni slyšeli to počítání, slyšeli, jak některé rány nebyly dost silné, jak se katovi pokoušela dát najevo svůj výsměch. A tak si vzal lepší nástroj a přitvrdil, pak už bylo na jejím hlase slyšet, jak mezi čísly oddechuje bolestí, jak se jí propínají svaly na nohou, jak hledá úlevovou pozici a úleva nepřichází.

Když zaslechla ze svých úst číslo čtyřicet, byla šťastná, že to má za sebou. Jenže hlas lidu se nedá oklamat, a všichni věděli, že ještě zbývá těch deset za drzost.

Sebrala tedy zbytky své hrdosti, napnula nohy, vyšpulila zadeček a přijala a odpočítala svých deset zasloužených ran.

Žalobce ji odvázal, odvedl stranou a podíval se mezi lid.

A hned bylo vidět, že dnes večer není jediná, kdo tady zasloužil svůj trest. Podívejte se teď vy do svých řad, s najděte ty, kteří nemají čisté svědomí, myslím, že hříšníků tu bude více.

Nedokážu spočítat, kolik padlo ran, kolik kdo měl slastných pocitů, kolik nádherných zvuků plácání a dýchání a počítání se linulo Citadelou, ale myslím, že toho bylo víc, než by si běžný návštěvník hrací párty dovedl představit.

Já sama jsem za večer vyzkoušela ještě další ochotné vykonavatele, kteří měli jinou sílu v rukou, než se na pohled zdálo. Bylo strašně fajn, jak jsme to všechno hned komunikovali, že nic nebylo moc ani málo, užila jsem si mnoho situací, kdy se bolest měnila v nádherné orgasmické pocity, kdy můj zadeček chtěl ještě, a oni to poznali a kdy jsem potřebovala pauzu, a oni tam pro mě byli, aby mě obejmuli, a byli zase hodní a strašně pohodoví.

Mohla jsem si za večer povídat, na témata, které mimo Citadelu nejsou vhodná, mohla jsem se ptát, nebo jen tak být, ležet a mlčet. Sledovat z povzdálí ty nádherné živé obrazy. Jak některé zadečky měnily barvu, jak se výrazy ve tváři stávají čím dál tím víc spokojené.

Byla jsem taky překvapená sama sebou, když mě jeden muž požádal, jestli bych mu ukázala, jak se dovedu sama zavěsit na provázky. Nedělala jsem selfsuspension několik let, ale atmosféra a nálada byla tak pohodová, že jsem věděla, že mám kolem sebe mnoho případných zachránců, tak že se můžu cítit v bezpečí. Tak jsem se krásně pohoupala nad zemí, a pak jsem se ocitla v péči mého pána, a ten mi z provázků vytvořil bezpečný netopýří prostor. Jak jsem si tam tak visela hlavou dolů, měla jsem strašnou chuť dostat na zadek. A to je na Citadele to krásné, že pokud má někdo přání, tak stačí říct, a ono se splní.

Byla jsem několik minut úplně mimo, meditace, nebo flow, nebo subspace, prostě jsem tam byla, ale má mysl ulítla někam do výšin a já si pamatuju, jak mi pak motal provaz kolem obličeje a jak to bylo ponižující, a jak jsem si uvědomila, že nemám kalhotky, a jak jsem hlavou dolů, tak jsou ty šaty úplně zbytečný.

Když jsem se pak ocitla zpět na zemi, v jeho náručí, a dostala jsem svůj zasloužený polibek. Byla jsem jako v nebi (pekle, ráji, jak chcete). Podívala jsem se okolo a viděla jsem, že tahle akce se povedla. A to bylo cca někdy v půlce večera!