Reportáž z Citadely 17.3.

Když se vrátíte domů z povedené akce, tak se vám druhý den vůbec nic nechce. A když se vrátíte z povedené akce, kde jde hlavně o to jedno, tak jste druhý den rádi, že nikomu ve vašem okolí o to jedno nejde. I když všechno kolem vám připadá tak nějak k použití a fantazie pracuje dál… tady by to šlo, tady by to taky mohlo být fajn, tohle by se mi líbilo. No naštěstí jsem na tyhle fantazie byla sama, jinak bych použila staré známé pravidlo - s jídlem roste chuť. Kupodivu mě nic nebolí, mohu dát obě stehna k sobě a zadeček cítím úplně stejně jako včera. A to se docela snažil. Abych to vysvětlila, byla jsem opět v Citadele a tentokrát jsem se rozhodla, že udělám radost mužům. A protože nikdy nemůžu udělat radost úplně všem, i když bych chtěla, strašně moc! Tak alespoň těm, co měli čas ve stejný pátek jako já. A abych na to nebyla sama, přišly i nějaké další natěšené ženy. Několik mužů mi předtím psalo, že se jim termín nehodí, někdo dokonce nemohl na poslední chvíli a někdo se zase přihlásil na poslední chvíli. Protože muži, jak se ví, jsou strašně nepředvídatelní, co se týče spolehlivosti. Já sama jsem také chtěla jiný termín, o týden dříve, jenže to kolidovalo s velkou párty ve Vile a tak jsem posunula tento velký den na termín, kdy mám PMS. Kdo by nevěděl, tak je to období, kdy vás chce žena uhranout jenom proto, že jste se na ni podíval jinak, než si představovala. A taky vám to dá patřičně najevo, protože cokoliv uděláte špatně, je daleko horší a cokoliv uděláte dobře, je přeci automatické a odpovažte se očekávat pochvalu, nebo vděčnost. Vydala jsem se tedy do Citadely bez očekávání. Sama sebe jsem přinutila se přesvědčit, že než být doma s čokoládou u televize, a trucovat, že svět není podle mě, tak bude lepší udělat co jsem slíbila a jít na akci, kterou sama pořádám 😇 Zajímalo by mě, kdo z přítomných poznal, v jaké náladě jsem a jestli si také všimli toho, jak se to postupně mění a s každým dalším orgasmem zlepšuje… domů jsem se dostala tak spokojená, že myslím, že příští měsíc žádné PMS nebude, protože si stačí vzpomenout na to, jak to může i v tomto rozpoložení být bezva, a je hotovo. Skoro si říkám, že bych to měla začít doporučovat… ale strašně se stydím komukoliv vůbec naznačit, že jsem něco takového zažila, než abych ještě chtěla ostatním radit, že to vyřeší jejich problémy. Je krásné se dívat, jak i muži umí být stydliví a nesmělí, a jak s každým dalším příchozím se cítí tak nějak na hraně a přemýšlí, jestli jsou tady dobře. Když bych to nechala úplně na nich, tak myslím, že by se povídání konalo ještě tak hodinu, dvě… ale protože mám úžasného muže, a úžasnou kamarádku, která se nebojí si o to říct… tak se povídání začalo měnit ve zvrhlosti… pardón, v plnění si přání a že mě mohla opadnout nervozita. A taky ten pocit trapnosti, když jsem jako paní učitelka ve školce vysvětlovala chlapečkům, že pokud někam sahají ručičkama, a nebudou je mít umyté, tak je plácneme přes prsty, ať jsou nebo nejsou na tyhle praktiky. Taky jsem narovinu řekla, co určitě nechci a co je možné, aby hranice nevisely ve vzduchu, ale byly hmatatelné a tím jsem svoji organizační část měla za zvládnutou. A ono to fakt fungovalo! Bezpečí a bezpečnost je pro mě strašně důležitá, takže dokud si nejsem jistá, že jsem udělala maximum, tak jsem v hlavě. A taky několikrát během akce se do hlavy vracím a sledují, jestli je bezpečí i pro okolí a jestli někdo něco nevymýšlí, co by bylo proti pravidlům. A tady jsem byla nadšená, že všichni co přišli, se chovali zodpovědně! Pokud se někdy spletu, a uvidíte, že tomu tak není, tak to chci určitě vědět. Protože komunikace a řešení problémů včas, je základ spokojenosti. Taky mi strašně pomohlo, jak se jeden muž chtěl naučit dávat rukou na zadek. Nejen že mi to vyřešilo problém toho, že se nikdo neodvážil mi do té doby sundat kalhotky, ale také jsem byla ráda, že mohu někomu splnit přání a že jsme v Citadele, kde přesně tyhle přání plnit chci a baví mě to. Myslím, že jeho ruka bolela dřív, než mě bolel zadeček, ale vyzkoušel si víc než 100 ran a tak doufám, že až se potkáme příště, nebo až on to bude zkoušet příště, tak už bude vědět. A bude si moct užít ty pocity, a ne moji přednášku o tom, jak se která rána chová a proč. Ani jsem si nestihla srovnat sukýnku a už jsem se ocitla s provázky na zápěstí, s rukama zafixovanýma na hruhu. A šátkem na očích. A bylo to. No, jak to popsat, bylo mokro, pak ještě víc mokro, pak velmi mokro a pak to fakt klouzalo. Podlaha a moje pruhované ponožky trpěly a já si to vyloženě užívala. Bolest, doteky, překvapení, pohledy, které jsem cítila, ale neviděla… zvuky a obrovskou chuť mít něco v sobě. Úžasné je, že jakmile nějaká myšlenka přijde, vždycky se najde někdo, kdo ji splní dřív, než ji vůbec stihnu vyslovit.😇 Tomu se říká milá předehra. A tomu co se dělo potom, se říká, nikdy nekončící děj. A to co se dělo ještě později bylo velmi milé aftercare a další děj, na přání. Když si prostě jen tak unavení z celého toho dění povídáte a dlouho si povídáte, jako by jste spolu chtěli povídat až do rána a potom vás muž mile poprosí, že by se chtěl ještě jednou pomilovat. Na to se přeci nedá říct ne. A úžasnou sladkou tečku si vzal na starost můj muž, když mě pár vteřin poté nádherně dorazil… ten večer nad ránem, naposledy, majetnicky a jen a jen pro sebe.

P.S. hlavní dějství je na dýl, uvidím, jestli ho zvládnu dát do písmen…